www.votruba.in

zpět na fotografie - na úvodní stránku

Výlet Heřmanice - Petrovice - Popova skála - Vraní skály - Ostrý vrch - Kozí hřbety - Vysoká - Bílé kameny

Poklepáním se obrázky otevřou v tomto okně v rozlišení 800x600, přes tlačítko ZPĚT se dostanete zpět

Cestou na Sokol ze strany Heřmanic se ve výškové úrovni Malého Sokola hned za přechodem z jednoho na druhý kopec nachází studánka. Oproti studánce u hlavní cesty i poměrně vydatná. Patník zřejmě označuje, komu kdysi patřila cesta. Pohled na hospodu na Hvozdu se bude ještě opakovat.
Lesní adjunkt Vincenc Stoy byl 18. dubna 1878 zastřelen pytlákem. Pomníček se nachází kousek od studánky pod Sokolem, na cestě, která vede z Malého Sokola na Sokol. Kočičí studánka vypadá krásně, ale voda z ní jen ukapává. Pohled na Hvozd už je z výstupní cesty na Sokol. Na Sokol je poměrně klidný výstup, značená odbočka vede z červené (asi 1-1,5 km), pod strmějším stoupáním se k ní připojuje cesta z Malého Sokolu (a tedy z Heřmanic nebo Jablonného). Cestou krásný výhled, ptáci, srnci, ... Cestou nahoru jsem vystrašil srnce, který se proběhl do svahu, cestou dolů jsem nejdříve slyšel ťukání jako od datla, ale byl to brhlík, bohužel daleko na kvalitní fotografii.
Pohled na jakousi ubytovnu na německé straně a na ves Petrovice. Dále už zbytky obvodové zdi na Sokolu (výška 593 metrů nad mořem), zřícenině hradu Starý Falkenburk (Starý proto, aby se odlišila od zámečku Falkenburk v Jablonném v Podještědí), která chátrá už od roku 1513. Předtím střídavě sloužila loupežníkům, od roku 1467, kdy hrad Mikuláše Sokola z Lemberka vypálili Žitavští, jako dědičnou pomstu za husitské války. Během nich hrad přešel (no přešel, byl odkoupen Janem Kolúchem z Vestce v roce 1429) z rukou Albrechta z Donína (první zmínka v roce 1415), jehož posádce se jednou podařilo přepadnout oddíl Hynka Bočka z Poděbrad v roce 1423. Kolúch často vyjížděl na spanilé jízdy do Lužice, což mu měšťané ze Žitavy vrátili v roce 1431 vypálením hradu. Kolúch hrad opravil, ale raději než by hrad vydal po Lipanech, sám ho podpálil a zmizel. Mikuláš Sokol si ho ještě na nějaký čas opravil, ale jak skončil, už jsem zmínil.
Pomníček stojí už v Petrovicích (1,5 km od Sokolu), malé podhorské vesnici, ve které se 19. srpna 1813 zastavil Napoleon při svém tažení. Protože jsem vesnicí jen prošel, fotky i informace vynechávám. Nápis na poníčku z roku 1847 nechávám nepřeložený a nekomentovaný, malý úkol z němčiny. Zpětný pohled na Sokol už je z cesty za Petrovicemi směrem na Loupežnický vrch neboli Větrov.
Cesta vede lesem, až na zaasfaltovaný kousek, z Petrovic pod Loupežnický vrch je to asi 5 nebo 6 km, nahoru jsem nešel, protože nebyl čas a navíc se všude píše, že na Větrově stejně není co vidět. Tak aspoň pohled na odpočívadlo pod vrchem.
Pohled na Tobiášovu borovici, na obrázek sv. Tobiáše a ještě dva pohledy do koruny mrtvého stromu. Tobias Kunze z Dolního Sedla kolem roku 1800 při kácení dřeva ji nechal stát, aby i nadále poutíci, turisté a pašeráci věděli, kde se potkat na Hraniční cestě. Stejně ale ji určitě nechal stát a pověsil na ní svého patrona proto, aby se i po letéch vědělo, že nějaký Tobiáš Kunze vůbec žil. Po kom z nás něco zbude po 200 letech? Borovice odumřela v 90. letech minulého století, v okolí jsou ale další (novější) borovice, takže možná časem obrázek přejde na jiný strom a legenda vytrvá.
I v roce 2007 se v lesích úpěnlivě těží, zvláště po řádění orkánu Kyrril (nebo Cyril?). Proto jsem namísto jedné cesty zvolil jinou a nelitoval. Z fotek ta krása sestupu do Krásného dolu vůbec nevyniká. První fotka je záznamk patníku z cesty hnedlinko za Tobiášovou borovicí.
Po sestupu do západní části Krásného dolu jsem vystoupal nahoru k odbočce k Popově skále. už z dálky vypadá lákavě, ale i strašidelně (zvlášť trpíte-li závratí). Málem jsem ji přešel a tak jsem se na ní dostal od severu, od Hrádku nad Nisou. Pohled na nějakou elekrárnu v Německu a na Ještěd. Viditelnost dobrá, ale příliš světla, než aby fotoaparát zaznamenal krásu pohledu.
Pohledy na Jonsdorf, na Hvozd a na Vraní skály.
Ještě jeden pohled na Jonsdorf a už následují Vraní a Horní skály. Ty druhé vypadají cestou z Popovy skály jako vzdálené a hůře dostupné, ale když se dojde na konec cesty kolem nich, zjistíte, že jste na silnici z Rynoltic do Hrádku, těsně před obcí Horní Sedlo. Z Popovy skály ale musíte sejít do Krásného dolu a vystoupat nahoru. Tím pádem jsem Krásný důl minul. A Vraní skály jen podešel, až Horní si vychutnal a prohlédl.
Být horolezec, chápu. Takhle jsem udělal pár fotek a přešel do Horního Sedla. Bunkr byl samozřejmě zamčený, aby nesloužil jako veřejné WC.
Takže vůbec nevím, jestli schéma odpovídá pravdě. Ještě jeden pohled na Horní Sedlo a cesta na Ostrý vrch a Kozí hřbety. Cesta je krásná a opravdu lesní, bohužel cedule vysvětlující, co je tady tak zajímavého, se nachází až kousek za Ostrým vrchem, takže fotky z něj chybí.
Jde o to, že v třetihorách se v lužickém zlomu vlivem tektonických pohybů přesunul pískovec a tlačil jinou část pod sebe. Takže jak Ostrý vrch, tak Kozí hřbety i Bílé kameny jsou natlačeny nahoru. Naštěstí cesta vede přímo přes Kozí hřbety, takže pár fotek ukazuje a dokazuje, o co jde.
Sem bych se ještě někdy rád vrátil na čundr, tady se určitě dá někde přespat. Fotky z Vysoké, kopce nad Jítravou mi chybí, nemohu ale zapomenout na dva německé turisty, kteří s koly vyšlápli až nahoru. Už ale nevím, jak se tvářili, když zjistili, že v podstatě mohou jen dolu, protože cesta přes Kozí hřbety je dostupná jen pěšky.
Bílé kameny, zvané též Sloní, jsem stihl vyfotit jen ze severní, lesní, strany, takže vůbec není patrné, proč sei jim říká Bílé nebo Sloní. Ale aspoň je patrnější, že jde o skály a ne o kameny. Určitě se sem ještě někdy vrátím a doplním fotky i z druhé strany. Ale asi si počkám na autobus z Liberce, namísto cesty na vlak do Rynoltic. V Rynolticích je sice krásné nádraží, ale ta čtyřkilometrová cesta po silnici a za pařasu, ta za to nestojí. Tak na konec aspoň jedno zviřátko - slepýš, kterého jsem potkal na cestě k Bílým kamenům.